• Velká kniha o autechknihy

    V knihovně jsme s dítětem jako doma a vždycky domů doneseme plný batoh čtiva. Dříve byly knihy výhradně pro mě (drahá polovička čte jen elektronické formáty), nyní už se karta obrací a na polici se nám vrší leporela a knížky s tvrdými stránkami.
    Nejlepší jsou ty se zvířátky a auty všeho druhu a balóny nebo značkami, co jako balóny vypadají.
    Velká knížka o autech pro malé vypravěče má úžasně velkorysý formát a na každé stránce se toho odehrává tolik, že se nad ní zabavíte i půl hodiny. Najdete na ní vždy Emila a jeho nové auto, které je čím dál tím špinavější, Andreu na kole nebo rodinu Jarošových, co se chystá na dovolenou obytným autem, ale pořád nějak nemůže dojed do cíle, a mnohem víc, mnohem víc.
    Hranice 3 let je jenom číslo, na své si přijdou i mnohem menší průzkumníci. Obrázky jsou malované realisticky, do nejmenších detailů, v oknech domů jsou lidé, v tramvaji sedí cestující a v autoservise se opravují auta. Nic není jen tak na oko, jen jako, ale plné života jako ve skutečnosti, jako ve městě.
    Už jen kvůli tomu pánovi, co šlápne před obchodem do h…a, to stojí za to 🙂
  • Sedm statečných, ale ne ten film

    Na veletrh Svět knihy jsem se letos vydala po několikaleté pauze a strašně jsem se těšila. Setkala jsem se tam totiž s paní redaktorkou, která revidovala moji dětskou knížku. Na tu narazíte na policích knikupectví už po prázdninách! Krom toho jsme si s dítkem chvilku kreslili v odpočinkové zóně a taky jsme pořídili několik krásných dětských knížek, třeba o sedmi statečných náklaďácích.
    Jmenují se Cyril, Jakub, Tonda, Bohouš, Adam, Eda a Fanča a jsou to nerozluční kamarádi. Když je někdo v průšvihu, bez váhání mu vyrazí na pomoc a je úplně jedno, jestli se u toho musí poprat s povodní nebo lesním požárem.
    Obrázky jsou rozkošně roztomilé a krásně barevné, prostě k sežrání. Jak také jinak, když jsou od Lucie Sunkové. A přestože nakladatelství Fragment uvádí jako doporučený minimální věk čtenáře 2 roky, dítko je skoro o polovinu mladší a co dva dny mi knížku strká podnos se zarputilým „brmbrm“.
    Možná se mu líbí ten opalující se čáp s tranzistorem, kuře se záchranným kruhem a prase s batohem nebo se zamiloval do Fanči, růžové cisterny s dlouhýma řasama 🙂
  • Rychle vpřed: Dědečku vyprávěj!

    Tahle knížka od Albatrosu byla trefa do černého. Dítko ji dostalo opožděně k narozeninám a i když ještě zdaleka všechno, co v ní je, nepozná, líbí se mu letadla a vlaky a lidi a to, jak se zoufale snažím dočíst krátký a dobrácký text pana Goldflama pod obrázkem dřív, než otočí stránku.

    Ilustrace Kamila Lhotáka nemají chybu. Dýchá z nich pohoda a staré časy, kdy si dospělí ve vlaku četli noviny a děti koukaly z okna, kdy byly tablety hudbou budoucnosti a telefon měl šňůru do zásuvky.
  • Nesnáším krájení cibule

    Nesnáším krájení cibule. Naprosto. Bulím jako malá holka a nemůžu otevřít oči. Prstama zkoumám situaci, opatrně zařezávám nůž do té zlotřilé zeleniny. Chvilka napětí, křehké křupnutí, klepnutí ostří do prkýnka.
    Uf, podařilo se. Prsty mám všechny.

    A pak znovu a znovu, dokud to jde, dokud je potřeba.

    Můj muž se vždycky přijde podívat, co že „ se to v té kuchyni děje“ . Opustí vyhřáté pracovní místečko ve výklenku obývacího pokoje a s pobaveným výrazem vyrazí na kontrolu oné ženštiny (čili mě), co běžně (tak) sprostě nemluví.

    „ Nechceš pomoct?“ ptá se a já vím, že to myslí upřímně.
    „ Ne,“ nehodlám se vzdát. Jsem přece bojovnice! Mrkám a zkrápím skla brýlí, líce i podlahu slzami.

    Nechá mě o samotě, co mu zbývá. Jen se na mě shovívavě podívá a lehce zavrtí hlavou.

    Zkoušela jsem různé fígle:

    • Vyplazovala jsem jazyk a chtěla na něj zachytit štiplavé částečky.
    • Pořídila jsem si ostrý nůž, tak ostrý, že je až s podiven, že jsem ho při své (ne)šikovnosti doposud nepotřísnila svojí krví. Zajede do slupek téměř neslyšně a výborně padne do dlaně.
    • Zkoušela jsem ji krájet pod tekoutí vodou, lehce zmrzlou i s nataženýma rukama.
    • Zkoušela jsem ji krájet rychle, hodně rychle… stejně jsem ji nestihla dorazit dřív, než mi zvlhly tváře.

    No smůla. Asi je údělem kuchařů a kuchařek trochu si u vaření pobrečet.

    Nebo máte nějaký osvědčený tip?

  • Budeme dělat džem

    Ruce mám zapatlaný od tý červený sračky, lepí to a smrdí po lese a já les nemám ráda. Sem městský dítě a vždycky jím budu. Nedělní šaty po celej tejden, vykračovat si ulicí a nakukovat do výloh, lenošit a zevlovat v parku.
    Číst knihu, jen tak jako, aby si ten borec vedle myslel, že sem chytrá, že sem zajímavá. Vlasy sčísnout z čela a zasunout je za ucho, předvést ty parádní náušnice s umělýma perlama, předvést se.
    To sem já, Anna Krátká, Poříčí 373/155, 639 00 Brno. Je mi dvacet čtyři a sem kočka. Je mi dvacet čtyři a trávím prázdniny u babičky na venkově. K smíchu. K pláči. K naštvání.
    „Jak ti to jde, Aničko?“ ptá se babča a nakukuje na mě z kuchyně. Šedivý vlasy má stažený do drdůlku, do malý koblihy s dírkou uprostřed, kterou bych ráda posypala cukrovou rýží. Kolem očí se jí rozevírají vějířky vrásek, drobné rýhy na drobné ženě krabatící papírovou kůži jako letní deštík parkovací lístek za stěračem.
    „Skvěle,“ ujišťuji ji a odtrhávám další jahodovou stopku. Budeme totiž dělat džem. Speciální. Se všema „berries“, co tady v tý díře rostou a co sem musela v potu tváře a celýho těla nasbírat do proutěnýho košíku a bandasky na mlíko.
    „To je dobře, to je dobře,“ přikyvuje ta bodrá stařenka, aniž by postřehla sarkasmus v mým hlase. To tady asi neznají… A jak by taky mohli, když chodí spát se slepicema a vstávají s tou samou domácí havětí? Nechápu, jak mě k tomuhle pobytu máti přemluvila. Prej „aby bábi nebyla sama“, prej „jí chybí děda“. Fajn a co já s tím? Já bych zase byla sama docela ráda a chybí mi opalování na balkóně, hlasitá hudba a psí hovna na chodníku. Ti místní psi sou tak vychovaný, že kálej do trávy a ještě to po sobě zahrabávaj. K nevíře. Fakt.
    „Odpoledne se staví Pepik, tak mu nějakou sklenici dáme. To už by mohly být vychlazený…“
    Hm, skvělý. A proč jako? Ať si Pepik udělá vlastní džem. Ať se prodírá křovím, vytahuje si trny z prstů a vytřepává mravence z ponožek. Ať už je to kdokoliv.
    „Pepik je hodnej kluk. Bude se ti líbit. Staví se za mnou pokaždé, když přijede domů. Nosí mi med a vypráví veselé historky.“
    No jasně, babi, nějakej buránek z horní dolní, se špínou za nehtama a kostkovanou košilí, to je přesně můj typ!
    Očistím poslední kus titěrnýho ovoce a otřu si lepkavé dlaně do utěrky. Je čas na pauzu. Je čas na cigárko.
    Venku je vedro k zalknutí, slunko praží na zápraží a nutí mě mhouřit oči. Míca se nahřívá na hromadě dříví. Když na ni zavolám, ani nezvedne hlavu, mrcha jedna. Zahnu za roh, opřu se o chladivou zeď s opadanou omítkou a z kapsy vylovím krabičku marlborek. Sakra! Je prázdná! A to bych přísahala, že v ní byly ještě včera minimálně tři cíga. Zmačkám ji a hodím na kompost. Papír se prý rozkládá čtyři měsíce. Tou dobou už tady nebudu. Tohle zjištění mě sice potěší přibližně stejně jako pravidelná dávka nikotinu, přesto se rozhodnu zásoby kuřiva doplnit. Zavolám na babču otevřeným oknem, shodím ze sebe špinavou zástěru a prosmýknu se rozvrzanou brankou.
    Cesta je suchá a prašná, stáčí se mezi ploty a potom dál k asfaltce plné děr a nerovností. Svižným tempem bych po ní mohla být v obchodě za deset až patnáct minut, ale zbožňuju svoje nový konversky, proto se rozhodnu vzít to lesem kolem rybníka ke kravínu a doprava.
    Je dopoledne, je všední den, klid a ticho k uzoufání, pokud nepočítám občasné zvukové projevy nezkrocené zvěře. Kopec seběhnu rychleji, než sem ochotna přiznat, často se otáčím a obezřetně kontroluju, jestli mě něco nehoní, jestli po mně něco nejde. Míjím krmelec, posed a lesní školku a pak na ni narazím.
    Sedí na pařezu a bulí, bílý šaty potrhaný, vlasy rozcuchaný a maskaru rozmazanou po celým ksichtě. Zastavím se v tu ránu, div že se setrvačností neporoučím k zemi, koukám na ni jak na výprodej v Espritu a nevím, jestli ji obejít nebo projevit zájem.
    „Co čumíš,“ vyřeší to za mě a otře si mokrej nos, „tos nikdy neviděla nikoho brečet?“
    „Viděla,“ přiznám se, „a nečumím.“
    „Čumíš. Ale mě je to jedno. Však si čum.“
    Pokrčím rameny a chystám se k odchodu, ujdu pár kroků a musím se vrátit, prostě mi to nedá.
    „Seš v pohodě?“
    „Vypadám tak?“
    „Ne… ale zdání někdy klame.“
    „Jo, to jo, někdy. Tentokrát ne.“
    Čupnu si vedle ní na bobek a čekám, jestli z ní něco vypadne. A ona chvíli mlčí, chvíli skučí a pak vzlykavě spustí: Jmenuje se Daniela, ale říkají jí Danko, Dani nebo Dano. Je jí dvacet dva a dneska měla mít svatbu. Ani nemohla dospat, jak se těšila, až půjde uličkou v kostele a všichni na ni budou koukat a zatlačovat si slzy zmuchlanými kapesníky. Hlavně Tonda, její první kluk, kterej jí nechal kvůli Marušce a pak se vrátil s prosíkem a se skleslými rameny. Chtěl, aby ho vzala zpátky, ona to chtěla taky, ale už byla zasnoubená s Jonášem a navíc s ním byla těhotná, teda vlastně pořád je.
    Pohledem sklouznu k jejímu břichu, nadouvá se pod tou nehezkou lesklou látkou jako meloun potažený potravinářskou fólií. Nemůžu uvěřit, že je tak mladá a že už čeká dítě. Přece nežijem v Africe! Tady předepíšou gynekologové antikoncepci malým holkám snad ještě dřív, než jim krev poprvé zabarví kalhotky do ruda.
    Abych zkrátila její únavně dlouhý povídání, tak Jonáš na svatbu nedorazil. Vzkázal, že si nemůže vzít někoho, kdo ho nemiluje. Dana netuší, jak se o tom dozvěděl, jak přišel na to, že ona pořád miluje Toníka, ale vlastně to není důležitý, na její situaci to nic nemění.
    Sahá si na pupek a zlostně do něj zarývá prsty. Beru její ruce neobratně do dlaní, ona se mi vysmýkne a udeří se s nimi do stehen, až to pleskne.
    „Nesnáším toho parchanta! Nesnáším! Nesnáším! Zkazil mi život!“
    Zkazila sis ho sama, chce se mi říct, ale neřeknu to. Místo toho jen zakroutím hlavou a pokusím se ji uklidnit běžně používanými, prázdnými a dost trapnými frázemi. V utěšování sem holt nemožná.
    „To není pravda. Tvůj život není zkaženej. Dyť ho máš celej před sebou. A ještě toho zažiješ, no jéje.“
    „S děckem? A sama? Co asi tak zažiju? Utírání nudlí u nosu, nakupování sunaru a zásypu na zapařenej zadek? No to zní vážně výborně.“
    Musím uznat, že mi docházejí slova i trpělivost. Mám toho jejího kňučení akorát po krk.
    „Tak hele, to by stačilo. Neházej flintu do žita. Myslíš, že už nic nezažiješ? Tak to se sakra pleteš. Za půl roku se těmhle svým kecům akorát zasměješ. A teď se zvedni, je mi horko a mám chuť se vykoupat. A ty půjdeš se mnou.“
    Jdeme mlčky. Já lehce, protože sem nalehko, ona těžce, protože za sebou táhne asi třímetrovou vlečku.
    „To sou ale hnusný šaty. Ty sou z půjčovny?“
    „Ne,“ hlesne, „ty mi ušila Jonášova maminka. Je švadlena.“
    „Hmmm, asi pěkně blbá… Víš ty co? Mám nápad.“
    „Nápad?“ nechápe, ale já už se shýbám pro jeden z ostrých šutrů, co se povalují na pěšině, a řežu s ním do sukně v místě, kde se asi nacházejí Danina stehna.
    „Co to děláš?!“ piští a snaží se mi vytrhnout.
    „Počkej, počkej, necukej se,“ nedám se a bodám a trhám, dokud nespatřím síťové punčošky.
    „Tys – tys mi zničila šaty!“ zajíká se a vyčítavě vyvaluje oči.
    „Věř mi, ty šaty už byly zničený.“
    Zahodím nástroj zkázy do zmole a pokračuji v chůzi, jako bych jí dávala na vybranou. Cupitá za mnou a vzdychá, podpatky občas zvoní o kamení, občas dutě narážejí do klacíků a šustí v trávě.
    K rybníku dorazíme po čtvrt hodině. Je opuštěný, zelenohnědý a z větší části skrytý ve stínu vzrostlých stromů. Najednou se mi do toho žabince lézt nechce, přesto se začnu svlíkat. Musím téhleté nanynce ukázat, že život může být zábavnej, dokonce i tady, daleko od záře velkoměsta.
    „Já nemám plavky,“ informuje mě zkroušeně.
    „A já snad jo?“
  • Kradu jako straka

    Jsou zloději, co vypadají jako zloději, a zloději, co vypadají jako já – šaty šité na míru, sestřih od nejlepšího kadeřníka ve městě, udržované nehty, pleť i zuby a na ruce prsten s kamenem o velikosti kozího bobku.
    Kradu hodně a často a nikdo by to do mě neřekl. Jsem panička. Jsem dáma. Jsem sakra geniální manažerka.
    Do obchodu napochoduji suverénně a s nevinným úsměvem, vezmu si vozík, je-li k dispozici, aby bylo každému hned jasné, že chci nakupovat ve velkém. Jezdím mezi regály a očima skenuji zboží na poličkách, beru je do rukou, obracím a studuji informace o složení a výrobci. Přitom je mi to fuk. Je mi jedno, kolik éček, céček, sraček a barviv má to či ono, jestli to zvětšuje ozonovou díru nebo tím zkrášlovali psy, kočky, prasata a koně. Zcizím cokoliv. Jsem už taková. Miluju tu adrenalinovou nálož, co mi vybuchne v těle, jakmile si šoupnu lahvičku parfému do kabelky nebo strčím balíček žvýkaček do rozevlátého rukávu. Zbožňuju pocit vítězství, který mi naplní hruď, jen co mi prodavačka popřeje hezký den a botičky od Jimmyho Chooa mě vynesou na ulici. Pravidelné klapání jehlových podpatků na chodníku se smísí s tlukotem mého srdce, se zpěněnou krví a tichými, téměř neslyšitelnými nádechy a výdechy kouřením unavených plic. Hned je mi do smíchu. Hned mám lepší den.
    Je mi třicet osm a kradu od svých deseti. Kradu a ještě mě nechytili. A to je pravda. A můj největší životní úspěch.
    Že chci vlastnit ten laciný čistit na skvrny, se rozhodnu v okamžiku. Nepotřebuji ho, tak jako nepotřebuji nic z toho, co si nosím domů v tajných záhybech svých halenek, šatů a sak, přesto ho musím mít. Buší mi ve spáncích a svět kolem se zpomalí téměř k zastavení. Do košíku pokládám ekologický prací prášek, aviváž a žlučové mýdlo, potom sahám pro tři pytlíky vytouženého předmětu a neobratně je pouštím do hlubokého výstřihu. Zakleji a zrudnu, jsem brilantní ve své roli, adeptka na Oskara za nejlepší ženský herecký výkon. Sahám si rukou mezi ňadra a snažím se naoko napravit tu nestoudnou nehodu.
    „Jste v pořádku, madam?“ ozve se za mnou prodavačka a se zájmem si mě prohlíží.

    „Ano, děkuji. Jsem jenom nešikovná, to se mi občas stává,“ rdím se a mávám jí před obličejem dvěma balíčky čističe. „Nevíte, jestli tohle opravdu funguje? Mám doma potah na postel z egyptské bavlny a vyteklo mi na něj plnicí pero.“

    V odvádění pozornosti jsem machr. Stačí mi jediný pohled a hned vím, co na koho platí, co na koho zabírá. U mužů je to kráska v nesnázích, hloupá blondýna a nestoudná rajda, u žen uhoněná matka, bezradná dcera a nafoukaná podnikatelka. Kolečka v mém mozku se dají do pohybu, zatočí se a zapadnou přesně tam, kam zapadnout mají, chytí oběť do sítě sympatií či antipatií a dostanou ji na kolena.

    I téhle uschlé ženštině to netrvá dlouho. Posouvá si brýle na nose a pokorně přiznává: „Já s tímhle prostředkem bohužel nemám osobní zkušenost, ale moje sestra si ho nemůže vynachválit. Používá ho sice na plínky, ale… tam ty skvrny budou možná ještě agresivnější než inkoust…“

    Zdvořile se zasměji, jsem kamarádka a s její sestrou hluboce soucítím. „To asi ano,“ musím uznat a: „Děkuji, já to s ním tedy zkusím“. Přihazuji čistič k ostatnímu nákupu a mířím ke kase. Tenká obálka z voskového papíru mě hřeje na břiše hned nad koženým páskem s módní ocelovou sponou, nahýbá se k tělu a od těla a dělá se mnou to samé, co Karlovy šikovné prsty.

    Tak se mi prosím vás nedivte.

  • Cestování v čase je od nynějška možné

    „Nemá to žádný tlačítko,“ obrátí se ke mně s nechápavým výrazem v uhrovatém obličeji. „A k čemu potřebuješ tlačítko?“ „No k čemu asi? Jak tomu mám jako říct, kam se chci dostat?“
    Musím se pousmát nad jeho nedostatkem fantazie, nad jeho omezeností v myšlení i mnoha jiných aktivitách. Víte o tom, že jí stále vidličkou a nožem? To je tak přízemní. Přesto stále cítím jakousi vnitřní potřebu mít tohoto prostoduchého člověka na blízku. Možná je toto pro změnu projevem mojí omezenosti, možná že za to může jen nízká hladina cukru v krvi a možná, ale opravdu jen možná to má co dělat s tím, že je to můj bratr. Mé jednovaječné dvojče, které se mnou osm měsíců tři týdny dva dny šest hodin dvacet dva minut a patnáct sekund sdílelo dělohu naší matky – ženy lehkých mravů s pozoruhodně velkýma a uhrančivýma očima, tanečnice u tyče a občasné kurvičky pro majetnější, nechť je jí země lehká –, a které mě již od mala doprovázelo na mých objevných cestách věrně jako pes a stejně jako on ke mně vzhlíželo s obdivem a nekonečnou zbožností.
    „K tomu přece není žádné tlačítko zapotřebí.“
    „Že není?“ vytřeští na mě oči a přejede si dlaní po pětidenním strništi.
    Je první, komu svůj vynález ukazuji, ostatně jako vždycky. Jako prvnímu jsem mu představil kolébací postel pro dospělé, auto, co jezdí na pozitivní emoce, i to, které mělo být poháněno emocemi negativními, místo toho ale jen čmoudilo a třepalo se jako epileptik při jednom ze svých záchvatů. A teď tohle. Revoluce. Sen mnoha se stal skutečností jednoho. Tou mojí. Už vidím ty titulky: Cestování v čase je od nynějška možné! Mladý věděc postavil stroj času. Co kdybychom to probrali včera? říká Tom Bomenton.
    „Vše, co musíš udělat, je posadit se zde do tohoto pohodlného křesla, zapnout si pásy a položit hlavu, ruce a nohy na opěrky. Potom už jen stačí myslet na konkrétní lokaci a čas, do kterého se chceš nechat přenést.“
    „Nekecej,“ rozřechtá se pusou plnou velkých žlutých zubů. „A to je jako všechno?“
    „Ano, to je všechno. Samozřejmě před tím musíš provést i jistá… řekněme bezpečností opatření, ale jinak… jinak je to opravdu tak snadné.“
    „Hmmm,“ zamručí uznale a pokývá hlavou na znamení, že chápe. „A ty bezpečností opatření… to je co?“
    „Teoreticky bys měl překontrolovat neporušenost kapsle, prohlédnout elektrické obvody a pojistky v panelu skrytém zde” položím ruku na ledový kov v patřičné místě “izolovat vnitřek kapsle od vnějších vlivů, nastavit křeslo do horizontální polohy a odstranit všechny překážky, které by mohly stínit přenos myšlenek a posléze i přenos jednotlivých atomů tvého těla do nového prostředí. V praxi to znamená, že jakožto laik na nic nesaháš, zavřeš poklop a svlékneš se do naha.“
  • Petr mě miluje, ale Pepovi to vůbec nevadí

    Je u nás teta Fanka, poznám to podle bot. Nosí takový prošlapaný sandály s hnědýma koženýma páskama a stříbrnou sponou na boku. Jsou to velký sandály, mnohem větší, než má máma. A jsou taky mnohem víc prošlapaný.
    Někdy do nich vklouznu a předstírám, že jsou to sněžnice. Šourám se po chodbě a kývám se ze strany na stranu, jako to dělali polárníci v televizi. Opatrně sunu jednu nohu před druhou, abych nezapadla do sněhu a hlavně proto, abych nezakopla a nerozplácla se na podlahu.
    Máma s tetou Fankou sedí u stolu a pijí kafíčko z malých bílých hrníčků s malými bílými talířky a tenkým zlatým proužkem. Jakmile si mě všimnou, přestanou si povídat a potutelně se na sebe usmějí.
    „Dostala jsi pohled,“ poví máma tajemně a mrkne na kartičku opřenou o cibuláčovou cukřenku.
    „Vážně?!“ vypísknu radostně. „A kdo mi píše?“
    „Podívej se a uvidíš,“ podá mi moji první osobní korespondenci.
    Na pohledu je obrys ryby a v něm překrývající se fotografie oříznuté do tvaru oválů. Vypadají jako šupiny a je jich celkem pět. Na jedné je molo a bílé loďky namačkané tak těsně vedle sebe jako slepice u babičky v kurníku a nápis Vir, na dalších kamenný most a Min, pláž vybíhající do moře ve tvaru kuželky a Zatos, loď na kamínkové pláži a Vrsi a kousek zalesněného poloostrova a Petrčane. Podle slova Croatia v pravém horním rohu pohlednice pochopím, že jsou to města v Chorvatsku a že právě odtud mi někdo píše.
    Dychtivě otočím na druhou stranu a čtu: Petr tě miluje, ale mě to vůbec nevadí. Pepa
    Máma s tetou Fankou se smějí a já rudnu. Utíkám do svého pokoje a sedám si na žlutý plyšový koberec. Buší mi srdce. Píše mi Pepa. Petr mě miluje. A já miluju Pepu.
  • Mám milenku. A ne jednu

    Mám milenku. A ne jednu. A nestydím se za to. Před nikým. Před nikým kromě svojí ženy. Ta se to nikdy nesmí dozvědět. Opustila by mě. A to bych nepřežil. Miluju jí totiž.

    Má měkké bříško a trochu povislá ňadra, nadává mi, když po holení neumyji umyvadlo a černé vousy zůstanou přilepené na jeho stěnách. V neděli peče štrúdl, protože ví, že ho mám rád, a žehlí mi košile na služební cesty.

    Jenže já na žádné služební cesty nejezdím. Místo toho protáhnu kufr podchodem na druhou stranu ulice, nasednu na tramvaj a dojedu do hotelového pokoje za Janou, Hanou, Petrou, Renátou, Klárou, Bárou, Kateřinou, Alenou nebo Justýnou. Je to nebezpečná hra, ale já si nemůžu pomoct. Zbožňuju pelešit se v posteli v pokoji číslo třicet dva, hrát si na ředitele, co ho podřízení štvou, manželka nechápe a děti nedocení.

    Na noční stolek položím hodinky Casio za čtrnáct tisíc pět set, které jsem dostal k padesátinám, do skříně pověsím své dva obleky Hugo Boss, jeden šedý a jeden černý, tři košile z bio bavlny a  stejný počet luxusních kravat. Ty jsem si koupil sám. Doma jsem tvrdil, že je do práce nutně potřebuji, ale nebyla to pravda. Ze skleněné mísy na stole vysypu do igelitového pytlíku dekoraci v podobě sušených okvětních lístků červené růže a místo ní naaranžuji ovoce koupené v Tescu naproti přes ulici. Mezi řečí pak nezapomenu zmínit něco jako: „Dej si hrozny, jsou výborné, před chvíli je donesla pokojová služba.“ nebo „Kdybys měla hlad, objednal jsem nějaké ovoce.“ Také dám do ledničky chladit víno. Většinou je červené, protože to mojí ženě nechutná, a tak je nekupujeme. Ale já je děsné rád, a proto si ho dopřávám alespoň tady.

    Ve skutečnosti jsem prodavač. Prodávám kompresory. Šroubové stacionární, pojízdné, pístové, velké, malé, levné, drahé, podle toho, co kdo potřebuje. Jsem dobrý prodavač. Taky už mám dvacet pět let praxe. Ale jako prodavač kompresorů bych Janu, Hanu, Petru, Renátu, Kláru, Báru, Kateřinu, Alenu ani Justýnu nedostal. To jsou všechno nóbl dámy, unuděné paničky bohatých podnikatelů, zvyklé jen a jen na to nejlepší. Jsou neustále samy, načančané a navoněné, chodí od ničeho k ničemu, jezdí na relaxační pobyty a mají milence. A tím milencem jsem já. Mám štěstí.

    Renáta

    První vyvolenou je tentokrát Renáta. Sprchuje se po divoké noci, co jsme spolu strávili. Má velmi štíhlé nohy, drobný zadek a malá prsíčka s velkými růžovými bradavkami. Přijde mi to sexy a musím se hodně držet, abych jí na těch kozičkách neudělal cucfleky. Jednou se mi to totiž podařilo a ona se pak na mě osopila a už s ní vůbec nebyla řeč. „Ty jsi prase, Zdeňku!“ spílala mi. „Co teď asi řeknu manželovi, když si toho všimne? Jak mu to do prdele vysvětlím?“ Nevěděl jsem a manžel si naštěstí ničeho nevšiml.

    „Tak ty už vážně musíš odjet?“ slyším její hlas z koupelny.

    „Ano, bohužel,“ proklouznu za ní a pozoruji, jak si pění šampón ve vlasech. Je krásná. A opuštěná. Jako všechny moje milenky. A já jsem ten dobrák, co se jim tu samotu snaží trochu ulehčit. Nemohu zkrátka odolat smutným ženám. Chci je rozveselit, chci je milovat, aby byly tak spokojené, šťastné a zakulacené jako moje manželka.

    „To je škoda. Myslela jsem, že bychom si spolu mohli zajít na snídani a pak se válet celý den v posteli.“

    I já bych to chtěl, ale odpoledne dorazí Klára a já musím utěšit a potěšit i ji. Nemohu přece ostatní své svěřenkyně zanedbávat, to bych byl špatný milenec, to bych byl špatný chlap.

    „Zní to lákavě, ale nejde to. Zajdi si na snídani sama. Já si zatím připravím podklady na odpolední jednání, zabalím si, osprchuju se a vyrazím.“

    „A nechceš si dát tu sprchu se mnou?“ pohlédne na mě koketně přes rameno a opře se zadečkem o sklo sprchového koutu.

    Ale co, Klára má přijít až za pět hodin, sprchu a případnou rychlovku ještě stihnu. A tak ze sebe shodím hotelový župan a vklouznu za ní.

    Klára

    „Tak jak ti dopadlo to dopolední jednání?“ vyzvídá Klára a pohazuje hlavou. Klára vždycky pohazuje hlavou. Je jako malé hříbátko, co ho pustili do výběhu a ono si teď může skákat a skotačit, jak se mu zlíbí.

    „Dobře, výborně. Ale nechci se bavit o práci. Pověz mi, jak ses měla ty? Stalo se ti něco zajímavého od doby, kdy jsme se viděli naposledy?“

    „Stalo,“ přikývne a zamračí se. Je to ještě malé děcko, napadne mě. Je mladší než moje dcera. A už je plná zklamání a smutku. Zajíček chycený do pytláckého oka. Ptáček ve zlaté klícce.

    „A povíš mi o tom?“

    „Povím, ale až později.“

    „Jak chceš,“ neodporuji jí, protože si právě rozepíná podprsenku.

    Schová se za mnou pod peřinu a přitulí se ke mně.

    „Líbím se ti?“

    „Jistě. Jsi nádherná.“

    „Ty si to opravdu myslíš?“

    „Samozřejmě. A ty snad ne?“

    „Ne. Jsem ošklivá.“

    Zírám na ni s pusou dokořán a snažím se přijít na to, jaký všivák jí mohl nasadit takovou hloupost do hlavy.

    „Ošklivá?! Jak si na to prosím tebe přišla? Ty jsi… ty… jsi bohyně, jsi dokonalá! Úžasná! Každá žena by chtěla vypadat jako ty.“

    „Vážně?“ začervená se a rty se jí zvlní do úsměvu.

    „Vážně. Máš krásné poprsí…,“ a něžně ji políbím na každý ze vzdouvajících se kopečků, „a krásné břicho,“ a dám jí pusu na pupík. „Máš také krásný klín,“ posunu svoji hlavu níže a ona se směje a už vůbec není smutná a já mám z toho radost.

    Eva

    „To je dost, že jsi doma,“ spustí moje drahá žena, jen co zarachotím klíčem v zámku. „Neříkals náhodou, že dorazíš v poledne?“

    „Promiň, miláčku, ujel mi vlak, a tak jsem musel čekat na další.“

    „Mohls mi dát přece vědět. Čekala jsem na tebe s obědem.“

    „Mrzí mě to, drahoušku, už se to nestane,“ kaju se a tisknu si ji do náruče.

    „Nech si to cukrování a běž se umýt. Ohřeju ti to.“

    Moje drahá žena. Je skvělá. Je nejlepší. Vaří a ohřívá a já ji miluji nade vše. Renáta a Klára zmizí v odtoku spolu s pěnou. Tady je místo jen pro jednu ženu, pro tu moji zákonitou.

    „Jez,“ položí mi talíř s pěti knedlíky pod nos a usadí se na židli proti mně, „a poslouchej, mám něco na srdci, co ti musím říct. A neříká se mi to zrovna lehko.“

    Zakousnu se do knedlíku a ten se mi v ústech rozplyne. Božská mana.

    „Už nějakou dobu s tebou nejsem šťastná, Zdeňku, nejseš pořád doma, jsi stále na cestách, jsi unavený, náladový…  A nemáš chuť na sex. Já vím, že už jsme spolu dlouho a že už nám není dvacet, ale… já se necítím stará a ráda bych se ještě před tím, než umřu, pořádně pomilovala. Ne jednou, ne dvakrát, ale stokrát, tisíckrát…“

    Zaskočí mi. Pohotově mi natočí vodu z kohoutku a podá mi ji. Hltám a hltan se mi uvolňuje. „Já vím, že je to nečekané, ale… tak to prostě je. Nejsem už žádná krasavice, nejsem zrovna štíhlá, ale ani nejsem tlustá, a i kdyby… je to jedno… Já už s tebou prostě nejsem šťastná.“

    „Jak to?“ vypravím ze sebe konečně. „Pokud jde o sex, to je to nejmenší. Pro mě jsi pořád krásná a žádoucí a já se s tebou pomiluju klidně hned teď a tady.“ Bouchnu pěstí do stolu, abych dodal svému prohlášení na síle. Dokážu to! Miluju jí! A v případě nutnosti si mohu představovat Janu, Hanu, Petru, Renátu, Kláru, Báru, Kateřinu, Alenu nebo Justýnu a jejich mladá ladná těla.

    „Nejde jenom o sex, Zdeňku. Já… někoho jsem potkala. A jsem s ním šťastná. Chci se rozvést.“