23
Aug 13

Život bez cílů?

Napsala: Magdaléna Katolická | Follow: Twitter, Faceboogoals_adreas_levers

V posledních dnech se intenzivně zabývám myšlenkou stanovování cílů v souvislosti s minimalismem a s minimalistickým způsobem života. Mít cíle, nebo nemít? Nebo jsou možné oba způsoby a jde pouze o to, jak se k nim postavíme, jak je začleníme do našich životů a jak (s) tím budeme žít?

Joshua a Leo mluví (píší) jasně: Žádné cíle (zapomeňte na cíle, nejlepší cíl je žádný cíl).

Podle nich nás cíle v životě brzdí, demotivují nás, stresují a berou nám chuť dělat to, co chceme, co je naší vášní, naším posláním. Podle nich je správné žít teď a tady, neohlížet se zpět ani nehledět daleko před sebe. Podle nich je důležité věci zkrátka „dělat“, to ostatní již přijde samo. I bez cílů někam dojdeme. Možná to nebude tam, kam jsme původně chtěli, to ale nevadí. Každá chyba, každá odchylka, každé škobrtnutí a objížďka jsou pro nás přínosné.

Souhlasím. A přesto nesouhlasím.

Myslím, že cíle máme všichni, dokonce i Leo a Joshua. Jde pouze o to, co si pod pojmem „cíl/e“ představíme a jak k němu (k nim) přistoupíme.

není to cíl, ale může být

Joshua a Leo popisují svůj život bez cílů takto:

  • Dělám to, co mě baví.
  • Pravidelně dělám to, co mě baví.
  • Dostaví se nějaký výsledek.

Nemohl by ale někdo shrnout tento postup do „dělat to, co mě baví“ a označit to za svůj cíl?

návyk na to, co (ne)děláme rádi

Přestože Joshua a Leo žijí bez cílů, oba se zmiňují o návycích (pravidelně dělat to, co mě baví) a o osvojování nových návyků (naučit se něco dělat, naučit se něco dělat pravidelně). Nevidí v nich kroky, které by vedly ke splnění cílů, protože žádné cíle nemají. Vidí v nich volbu.

Pokud je ale mým novým návykem „pít dva litry vody denně”, když běžně piji litr pouze jeden (či žádný), nemohl by to někdo považovat za krok k „dodržování pitného režimu“, či ještě dále ke „zdravějšímu způsobu života“? Nemohl by někdo tento návyk označit za dílčí činnost, vedoucí k dosažení těchto cílů, a to třeba i proto, že se týká činnosti, kterou nedělá tak, jak by chtěl/měl (nebo ji nedělá vůbec)?

Joshua a Leo nevidí v návycích dílčí činnosti, které vedou k dosažení určitého cíle, já je v nich vidím. Je to změna či úprava zažitých způsobů bytí podle toho, co chci, co je pro mě důležité, podle toho, jak chci žít, s kým chci žít, jaká chci být. Proto vidím cíle i v tom, co Leo a Joshua za cíle nepovažují, v tom, co nazývají volbou. Volba (chci být dobrý otec / dobrá matka, chci pomáhat lidem, chci žít zdravě, …) přece může být cíl, i když jej úzkostlivě neměříme, nebo jej za nás měří někdo jiný (dítě, partner, kamarád, …).

Fotografie: Andreas Levers, 96dpi via Compfight cc


17
Jan 13

Ještě jsi nic nedokázal/a

Napsala a nafotila: Magdaléna Katolická | Follow: Twitter, Facebook
jeste_jsi_nic_nedokazala_so
Setkali jste se už někdy s větou: Ještě jsi nic nedokázal/a? Já ano. A přimělo mě to přemýšlet o tom, co to vlastně znamená ono „něco dokázat“.

Myslím, že většina lidí si pod tím představí například:

  • vydělat spoustu peněž,
  • vlastnit drahé auta, velký dům nebo jiné materiální věci,
  • být slavný, tedy dokázat něco, čeho si všimne široká veřejnost, ať už by se mělo jednat o sportovní výkony (výhra olympijských her, obeplutí světa nebo překonání světového rekordu), úspěchy v oblasti zdravotnictví (nalezení léku na rakovinu nebo jinou závažnou nemoc) či řešení palčivých sociálních otázek (bída, diskriminace, rasismus, potlačování lidských práv aj.) nebo dosažení úspěchu v oblasti zábavního průmyslu (hudba, film).

Jsem přesvědčena o tom, že smyslem našeho života není komukoliv cokoliv dokazovat, lopotit se, stresovat a rozčilovat proto, abychom si pořídili movitý nebo nemovitý majetek, abychom dosáhli uznání v očích těch, kteří se na našem úspěchu chtějí často jen přiživit, těžit z něj, a ve skutečnosti je náš osud, naše potřeby ani my sami jako lidské bytosti nezajímáme.

Jsem přesvědčena o tom, že smyslem života je žít, užít si ho s těmi nejbližšími, s těmi, kterým na nás záleží bez ohledu na to, co máme na sobě, jak vypadáme, jak naditou máme peněženku a zda jsme „něco dokázali či nikoliv”. Jsem přesvědčná o tom, že smyslupný život může žít chudák stejně jako boháč, pokud je opravdu vnitřně šťastný.

Velmi poutavě o hledání štěstí píše Jean Liedloffová ve své knize Koncept kontinua. Jean strávila dlouhou dobu mezi jihoamerickými indiány a snažila se pochopit, proč jsou tito lidé tak šťastni, když nemají nic z našich civilizačních vymožení, a proč jsme naopak my, lidé z vyspělých zemí, tak nešťastni, přestože tohle všechno máme.

Podle ní jsme oběti svého intelektu (musíme někomu stále něco dokazovat), jehož prostřednictvím se snažíme vyrovnat se s deprivacemi z dětství, nedostatečným uspokojením jedné ze základních potřeb – bezprostřední blízkosti. Žijeme proti své přirozenosti, nenasloucháme své intuice, a to nejen při výchově dětí.

Zajímavý článek o Jean, její knize a závěrech v ní uvedených je třeba tento: Koncept kontinua: pro a proti. Za přečtení ale rozhodně stojí celá kniha.