07
Mar 13

Přátelství na dálku vs. přátelství na blízko

Napsala a nafotila: Magdaléna Katolická | Follow: Twitter, Facebookclose_friends_close_muffins

V dnešní době internetu, telefonů, letadel a rychlých aut nehraje vzdálenost mezi lidmi téměř žádný význam. Pokud něco chceme, vytočíme číslo a v okamžiku můžeme danou věc řešit s odpovědnou osobou. Pokud nám někdo chybí, nasedneme do libovolného dopravního prostředku, který je k dispozici, a za pár minut/hodin už spolu můžeme sedět na kávě. Nebo si můžeme psát esemesky, maily, posílat ememesky. Možností je nespočet, stačí si jen vybrat.

Je ale i s pomocí všech těchto moderních technologií a udělátek možné udržet dlouhodobě kvalitní a přínosný vztah na dálku? Je možné mít přátele na druhém konci světa a přitom zajistit, aby naše přátelství neochablo, nevychladlo? Určitě to možné je, ale…

Mám dvě dlouhodobé a úžasné přítelkyně. Ani jedna z nich nežije tam, kde žiji já. Ani jedna z nás nežije ve stejném městě jako jiná. Čas od času si voláme, čas od času se potkáme a probereme, co je u které nového. Rozumíme si. Vím, že se na ně mohu kdykoliv obrátit, když budu potřebovat pomoc, poradit, povzbudit, inspirovat. A stejně tak ony vědí, že se mohou obrátit na mě. Naše přátelství nás obohacuje a postupně zvětšující se vzdálenost v důsledku stěhování mu nijak neubrala na síle.

Přesto každá z nás žije vlastní život. Jinak a jinde a s jinými lidmi.

S těmi chodíme do kina, na výlety, na výstavy, s těmi si dáváme večeři a vymýšlíme víkendový program. S těmi opravdu žijeme. Pokud by se všichni tito lidé odstěhovali, ztratil by náš život smysl. Neměly bychom s kým sdílet každodenní radosti a starosti, neměly bychom se s kým radit, pro koho chodit do práce, pro koho vařit a poklízet, s kým se objímat. Neměly bychom pro koho a s kým opravdu žít. Teď a tady, dnes a zítra.

Proto si myslím, že by našimi nejlepšími přáteli měli být naši nejbližší. Lidé, kterými se obklopujeme, se kterými chceme trávit svůj volný čas a kteří ho chtějí trávit s námi. Ne online, ale offline. Nebo když nejede proud.


27
Feb 13

Tak jak je to s tím přátelstvím?

Napsala a nafotila: Magdaléna Katolická | Follow: Twitter, Facebookna_rybach

Přemýšleli jste někdy o přátelství? O tom, jak vzniká, jak se vyvíjí, jak se mění a co ho udržuje zdravé, naplněné a smysluplné? Přečetla jsem několik článků, mimo jiné také článek Joshui a Ryana Minimalistické zamyšlení o smysluplných vztazích, a sama jsem se tomu snažila přijít na kloub.

Když jsme malí, je pro nás přítel osoba fyzicky blízká. Někdo, kdo bydlí ve stejném panelovém domě, ve stejné čtvrti, vesnici, městě; někdo, kdo chodí na stejnou školu, do stejného zájmového kroužku; někdo, s jehož rodiči se přátelí naši rodiče. Přítel je ten, s kým můžeme trávit čas a věnovat se společným aktivitám. Čím jsme starší, tím více se fyzická vzdálenost stává méně a méně důležitou. Na významu nabývá blízkost duševní.

Pokud má být přátelství smysluplné je potřeba fyzická i duševní blízkost. Potřebujeme mít někoho, s kým můžeme „vyrazit do kina“. Potřebujeme ale také někoho, s kým můžeme o „filmu“ hovořit, komu můžeme bez obav říct, co si o „filmu“ myslíme a jak na nás zapůsobil.

Překonat fyzickou vzdálenost není v dnešní době nijak obtížné, ať již reálně (autem, autobusem, letadlem), nebo virtuálně (skypem, e-mailem, telefonicky). S duševní vzdáleností je to ale stále stejné: Buď jsme s danou osobou naladěni na stejné vlně, nebo ne.

Co si ale představit pod oním „být naladěni na stejné vlně“?

Domnívám se, že „být naladěni na stejné vlně“ znamená „cítím se s danou osobou dobře“ bez ohledu na to, jak vypadáme, jaké nosíme oblečení, a dokonce i jaké hodnoty vyznáváme. Se skutečným přítelem si můžeme dovolit uvolnit se, být sami sebou. Můžeme být smutní i veselí, nemluvní i mluvní, můžeme souhlasit i nesouhlasit, přijet i nepřijet. Můžeme říci NE stejně tak, jako můžeme říci ANO.

Být naladeni na stejné vlně a být skutečnými přáteli pak vnímám jako ochotu dávat ve stejné (nebo i větší) míře než brát. Dělit se a pomáhat, sdílet, růst, ale i chvíli postát na místě, věřit a důvěřovat, naslouchat, odpouštět a hledat společně řešení. Stále, bez ustání.

Pokud něco z toho není možné, začně přátelství časem uvadat, ztrácet smysl. Alespoň taková je moje zkušenost.

A co si pod oním „být naladěni na stejné vlně“ představíte Vy? A co je pro Vás skutečné a smysluplné přátelství?