26
Sep 12

Pojďte se mnou psát povídku

Napsala: Magdaléna Katolická | Follow: TwitterFacebook

Tohle není o minimalismu… přesto si dovolím uveřejnit… jako takové malé rozptýlení.

Mám text, který mi už delší dobu leží v šuplíku. Ráda bych ho rozpracovala do povídky nebo knihy, ale nevím si s ním rady… Proto bych vás ráda požádala o spolupráci. Stačí, když si přečtete text níže a napíšete mi, jak byste chtěli, aby příběh pokračoval v další kapitole.

Otázky, které si kladu, jsou:

  • Proč Anna dítě neslyšela?
  • Co se stalo potom, co se dítě usmálo?
  • A co se stalo, až přijela sanitka?

Dítě

Dítě bylo nahé a špinavé. Celé jeho drobné tělíčko bylo pokryté hnědočernou hmotou. Mělo ji na prsou, na nohách, ve vlasech i na tváři. Stálo v levém zadním rohu zahrady před břečťanem porostlým plotem, ruce svešené podél těla. Bělmo jeho očí svítilo, vypadalo to, jako by dítě vůbec nemrkalo. A ten křik! Bože, ten křik! Nikdy nic takového neslyšel. Bodal ho zvenku i zevnitř jako tisíce jehliček, zarýval se mu pod kůži a zahříval mu krev.  Naprosto ho znehybněl. Nedokázal se pohnout. Nedokázal utéct. Nedokázal myslet. Nohy mu vrostly do dřevěných prken terasy a oči nevěřícne zíraly na onen podivný a strašidelný výjev před ním, doufaje, že každou chvíli zmizí.

Pak začalo hustě pršet a křik dítěte ješte zesílil. To ho probralo. Otočil se a vběhl do domu. Vrážel do všeho, co mu stálo v cestě, ale žádnou bolest nevnímal. Jediné, co měl v hlavě, bylo najít telefon. Vrhnul se na prádlo válející se v ložnici na podlaze. Bral košili po košili, kalhoty, svetry a bundu a vše odhazoval za sebe. Někde tu ten telefon musí být! Ne, není. Rozhlédl se po pokoji a oči mu padly na velkou cestovní tašku na posteli. Ano. Tam. Tam by mohl být. Přiletěl s tou taškou přece včera z Dallasu. Je dost možné, že telefon ješte nevybalil.

Netrpělivě rozepínal jednu kapsu tašky za druhou a jejich obsah vysypával na peřinu. Kniha, kravaty, ponožky, kartáček na zuby… věci padaly z tašky a na posteli tvořily další hromadu, kterých bylo po celém pokoji několik. Konečně! V poslední, malé skryté kapsičce ho našel. Nevěděl, proč ho dal zrovna tam, ale to teď nebylo důležité.

Baterka byla už velmi slabá, přesto po vytočení 911 začal mobil vyzvánet. Dlouhé táhlé píp, píp, píp ho doprovázelo celou cestu dolů ze schodů až ke dveřím na zahradu. Přes okno viděl, že dítě je stále na stejném míste. Pršet přestalo, ale křik nezeslábl.

„Linka 911. U telefonu Anna, jak vám mohu pomoci?“ ozval se ze sluchátka klidný ženský hlas.

„Já… no… dobrý den… já…“ koktal a hledal ta správná slova.

„Uklidněte se, pane, a řekněte mi, kdo jste a co se vám přihodilo.“ pokusila se ho Anna přimět k výpovědi.

„Forest, Fred Forest, 45 Severní Hamline a Tiller, Roseville.“ podařilo se mu konečně chytit dech „U mě na zahradě je dítě… nahé a špinavé… a strašně křičí. Můžete sem někoho poslat? Můžete mi poradit, co mám dělat?“

„Jistě, Frede, posílám k vám hlídku a lékaře, budou tam tak za 10 minut. Řekněte mi, Frede, je to dítě nějak zraněné?“

„Ne… vlastně nevím… Ještě jsem u něj nebyl… Nevím, jestli mám jít pomalu nebo rychle, jestli na něj mám mluvit nebo ne. Nechci ho ješte víc vyděsit…“

„Rozumím, Frede, to je v pořádku.“ povzbuzovala ho Anna. „Zkuste se k němu pomalu přiblížit. Jděte zvolna, žádné rychlé pohyby, ať je to příjemné vám i tomu dítěti. Jak se budete blížit, říkejte mi, co vidíte.“

„Dobře. Fajn, fajn. To by myslím šlo.“

Fred otevřel dveře se sítí vedoucí do zahrady a vstoupil na hrubá dřevěná prkna. Prkna zavrzala.

„Tak jak to jde, Frede?“ ozval se Annin hlas ze sluchátka. „Zvládáte to?“

„Jo… jde to. Už jsem na terase. Teď jdu po schodech dolů…“

„Výborně, Frede, vedete si skvěle. A co vidíte? Co to dítě? Je zraněné?“

„Nevím, asi ne. Nevidím žádnou krev, ani modřiny. Vypadá celkem normálně. Teda až na tu černou hmotu, kterou je pokryté.“

„Černou hmotu říkáte? Poznáte, co je to za hmotu, Frede?“

„Ne. To nepoznám. Možná bláto, nebo ropa. Nevím.“

„To nevadí, Frede. Zkuste jít k němu a mluvte na něj. Zkuste ho utišit. Řekněte mu, ať se nebojí, že je v bezpečí.“

„Fajn. Zkusím to…“

„Dobře, Frede. Ničeho se nebojte, celou dobu budu s vámi a poradím vám.”

Pomalými kroky přešel blíže k dítěti a dřepl si do trávy. Byl od něj asi 6 stop.

„A… ahoj, já jsem Fred,“ polkl. Přes řev dítěte svá slova vůbec neslyšel.

„Ahoj. Já jsem Fred,“ zkusil trochu silněji, ale výraz dítěte se nijak nezměnil. Dívalo se stále stejně, skrze něj, jakoby tam vůbec nebyl.

„Nemusíš se bát, já ti neublížím,“ pokračoval. „Zavolal jsem pomoc, už jsou na cestě. Měli by tu být každou chvíli.“

Nic. Žádná reakce. Žádný náznak toho, že by dítě vzalo Fredovu přítomnost na vědomí.

„Co se děje, Frede? Jste tam?“

„Ano. Ano, jsem tu. Ale to dítě jakoby to nevědělo.“

„Asi je v šoku, Frede. Zkuste k němu jít ještě blíže a stále na něj mluvte.“

„Dobře. Udělám to.“

V podřepu se posunul o další asi dvě stopy blíže a klekl si na pravé koleno.

„Hej. Ahoj. Slyšíš mě? Nemusíš se bát, já ti neublížím. Já jsem Fred. Tohle je moje zahrada, víš. Tady ti nikdo neublíží.” Křik dítěte se snížil na původní hlasitost, nic jiného se ale nezměnilo.

„Ten křik trochu zeslábl,” řekl Fred Anně, „jinak je ale všechno stejné. Nic se nezměnilo a navíc zase začíná pršet.”

„Rozumím, Frede. Frede, na Východní Country Road je kvůli dopravní nehodě zastaven provoz. Kolegové to objíždějí, budete to muset ještě chvíli vydržet. Zkuste to dítě vzít s sebou dovnitř, ať nemokne.”

„Já nevím. Já… já nevím. Myslím, že to není dobrý nápad. Myslím, že ne. To já nedokážu. Nemůžu.”

„Nebojte se, Frede, je to jenom dítě. Nic vám neudělá. Jenom ho prostě -” baterka se vybila a Annin klidný hlas zmizel, na druhé straně telefonu se rozhostilo ticho.

„Haló! Haló! Hej! Jste tam? Haló!” volal Fred do sluchátka a nespouštel oči ze stvoření před sebou. Déšt zesílil a s ním opět i řev dítěte. Deštové kapky byly velké a dopadaly na jeho malá ramínka, pramínky vody mu stékaly po obličeji. Černá hmota však nemizela, nakopak to spíš vypadalo, že jí přibývá. Fred ješte chvíli váhal. Měl strach vzít díte do náruče, nechtěl mu ublížil, měl ale také strach nechat ho tady v tom dešti, nic neudělat, nechat ho moknout… A pak tu byl ten nepříjemný pocit, který měl od okamžiku, kdy tohoto záhadného tvora spatřil na svém trávníku. Ten pocit byl v jeho bezprostřední blízkosti ještě naléhavejší. Jakoby ho varoval před nebezpečím, jako by mu říkal: „Drž se dál, Frede. Drž se sakra dál.” Nedokázal to vysvětlit. Vědel, že jindy by v takové situaci vůbec neváhal, sebral by dítě, vzal ho dovnitř a zabalil do deky nebo ho strčil do vany a pustil na něj teplou vodu, aby ho zahřál. To všechno by jindy udělal ještě před tím, než by zavolal 911. Tohle bylo ale jiné. To jeho váhání, to brnění v celém těle. Tohle všechno. Bylo to tak podivné, tak šílené. Bylo to tak strašidelné, naprosto nevysvětlitelné.

Zdálky uslyšel houkání sirény. „Fajn, už tu budou, fajn.” uklidňoval sám sebe. „Teď vezmu to dítě dovnitř a počkáme tam na ně. Bude to fajn, bude to fajn.” Ani si neuvědomil, že to říká nahlas. Přiblížil se ještě více k dítěti a roztáhl ruce ve snaze ho obejmout.

Dítě přestalo křičet. Bylo to tak nečekané, až se Fred zarazil, ruce ve vzduchu a pohled upřený na dítě. Bylo to, jako by někdo zmáčkl tlačítko na ovladači – okamžité, rychlé. Žádné vzlykání, žádné popotahování. Ticho. Konec. Bylo slyšet už jen šustění deště a v dálce houkání sirény. I výraz dítete se změnil. Už se nedívalo skrz Freda, ale dívalo se přímo na něj. Jeho víčka se vůbec nehýbala. Působilo klidně, jakoby se celé to představení nekonalo. A pak se pousmálo. Koutky úst se mu lehce nadzvedly, nejdříve na jedné a pak i na druhé strane, a roztáhly se v široký úsměv.


15
Jul 12

Zbavit se věcí je jako plavat nahá/ý

Napsala: Magdaléna Katolická | Follow: TwitterFacebook

Už nějakou dobu se systematicky zbavuji svých věcí. Rozdávám je, vyhazuji nebo přesouvám do pomyslné krabice Dárky. Někteří nad tím kroutí hlavou, jiní jsou zvědaví, co vyhodím příště a jestli se jim to náhodou nebude nehodit. Je velice zvláštní vidět věci, na kterých jste lpěli, které jste sbírali, kupovali je a schraňovali, opouštět váš život a vstupovat do života někoho jiného. Vidět, že konečně plní poslání, ke kterému byly vyrobeny, pořízeny, že konečně někoho šatí, krmí, zkrášlují… a přitom vědět, že vám nechybí.

Dlouho jsem přemýšlela, jak onen pocit přiblížit, jak vysvětlit, jaké to je… a napadlo mě toto:

Zbavovat se věcí je jako odhazovat postupně to, co máte s sebou a v čem jste oděni, když spadnete do vody.
Zbavit se jich je jako plavat nahá/ý.

Stalo se vám už někdy, že jste spadli do vody v šatech? Mně ano. Každý kousek oděvu nasál vodu, boty ztěžkly, všechno překáželo a ztěžovalo mi pohyb. Pokud bych s sebou měla ještě něco jiného, něco, co bych neměla oblečeno či připěvněno na sobě, a ani jsem si to nemohla naložit na záda, ale musela to například držet v rukách, aby to hlubina nepohltila, byl by jakýkoliv pohyb ještě mnohem obtížnější.

A už jste někdy plavali nazí? Myslím úplně? Pokud ne, tak vezte, že je to báječný pocit. Cítíte vodu na každém kousku svého těla, připadáte si svobodní a volní, nic vás neškrtí a netáhne ke dnu. Nemusíte na nic dávat pozor, nebojíte se, že něco ztratíte nebo upustíte. Můžete plavat kamkoliv si vám zamane, třeba ke břehu nebo vstříc otevřenému moři, anebo se můžete nechat jen tak nadnášet na hladině…

Možná se budete trochu bát toho, že vás něco kouskne nebo vám bude za chvíli zima. Ale větší počet mokrých šatů vás ve vodě před zimou neochrání o nic lépe než jedny a troje nože vám nepomohou přemoci hejno žraloků o nic více než nůž jeden. A než doplavete ke břehu, pořádne se unavíte… nebo se možná dříve utopíte…

Neříkám, že je potřeba zbavit se všeho. Ale že je dobré se zamyslet nad tím, co opravdu potřebujeme, a s čím stojí za to se „v té vodě“ táhnout.

Zbavuji se tedy plavek, 4 ks za čtvrtek, pátek, sobotu a dnešek.

  • Jedny jsem dostala a nikdy jsem je neměla na sobě.
  • Dvoje už mám roky a vyrostla jsem z nich.
  • Jedny jsem si koupila a měla je od té doby jen 1 na sobě.

[nggallery id=16]

Dvoje si sice ponechávám (jedny jednodílné na sportovní plavání a jedny dvojdílné na to nesportovní), ale věřím, že mi časem budou stačit jen jedny.