24
Jul 13

Naučte se být spokojení

Přeložila: Magdaléna Katolická | Follow: Twitter, Facebook
4074661799_1a38a92c5c_b

Mnoho lidí hledá způsob, jak by mohli být šťastní. Já ale zjistil, že spokojenost je důležitější než štěstí.

Proč spokojenost místo štěstí? Tady je pár důležitých důvodů:

  1. Štěstí můžeme a nemusíme mít i několikrát za den (za okamžik), spokojenost je stabilnější.
  2. Štěstí si spojujeme s pořizováním „něčeho“ (jídla, vzrušujících zážitků, teplé koupele, času stráveného s milovaným člověkem). Spokojenost je však dovednost, která nám umožňuje nic nepřidávat, a přesto být spokojení.
  3. Spokojenost je dobrý začátek, pokud se rozhodneme pro změnu (ačkoliv se vám může zdát toto spojení paradoxní).

Co je spokojenost? Pro mě je to ve skutečnosti „být spokojený s tím, kým jste“, což jsem já nebyl mnoho let. A myslím, že většina lidí je na tom stejně.

Během mého života jsem se naučil „být spokojený“ (jistě mám ale pořád co vylepšovat). Jsem spokojený se svým životem. Jsem spokojený sám se sebou. Jsem spokojený po profesionální stránce a nemám potřebu zvyšovat počet čtenářů nebo zobrazených stránek ani své příjmy. Jsem spokojený s tím, jak věci jsou.

A zatímco by něktěří poznamenali: „Jistě, to říkáš teď, když už jsi něco dokázal.“, já se domnívám, že to tak není. Spousta lidí, kteří dosáhnout úspěchu, nejsou spokojení, nejsou šťastní, stále chtějí víc. Na druhou stranu mnoho těch, co jsou chudí nebo nemají „úspěšnou“ kariéru, spokojeno je. Myslím si dokonce, že nalezení spokojenosti má na svědomí každý můj úspěch – pomohlo mi dostat se z dluhů, změnit své návyky, díky němu je ze mě lepší manžel, otec, přítel a spolupracovník a dost možná i lepší spisovatel.

Horší je, že s přístupem „můžeš být spokojený, protože jsi úspěšný“ lidé o spokojenost přicházejí… pokud mluvíme o spokojenosti okamžité a ne té, která se dostaví později, po splnění určitých úkolů, dosažení definovaných cílů nebo určitého stupně finančního úspěchu.

Pojďme se tedy podívat na cestu ke spokojenosti a to, proč je to dobrý přístup k životu.

Cesta ke spokojenosti

Život začínáme s přesvědčením, že jsme úžasní. Můžeme tančit na veřejnosti a je nám jedno, co si o nás myslí ostatní. Jak stárneme, přicházíme o tuto víru, kvůli sobě, svým vrstevníkům, rodičům, médiím, trapným situacím. Když dospějeme, pochybujeme o sobě a přísně se soudíme. Kritizujeme svá těla, sebe jako lidské bytosti, svoji (ne)kázeň, své chyby. Nemáme rádi své životy.

Proto se snažíme zdokonalit, zlepšit se v tom, co nám nejde. Občas pochybujeme, zda se nám to vůbec kdy povede, a jsme nešťastní. A záměrně své pokusy o změny sabotujeme, protože ve skutečnosti nevěříme, že nám tyto změny pomohou.
Následkem toho trpí vztahy, stagnuje kariéra, náš život není šťastný. Stěžujeme si na všechno a často si osvojujeme špatné stravovací návyky (jíme nezdravě, pijeme hodně alkoholu, necvičíme, příliš nakupujeme, jsme závislí na video hrách nebo na internetu).

Takže jaká je cesta ke spokojenosti se sebou a svým životem?

Prvním problémem je, pokud si nevěříte. Na tom musíte zapracovat.

Váš vztah k sobě je stejně důležitý jako váš vztah ke komukoliv jinému. Pokud máte přítele, který neustále chodí pozdě, porušuje své sliby, nepřijde, když to slíbí, přestanete mu věřit. A stejné je to s vámi. Je těžké mít rád někoho, komu nevěříte, i když jste tím někým vy sami.

Proto na tom pracujte (pár nápadů najdete níže v textu). Svoji sebedůvěru pozvolna zvyšujte, až nakonec uvěříte, že jste opravdu úžasní.

Druhým problémem je, že sebe příliš soudíte. Porovnáváte se s ideály, které neexistují, a to ve všech možných oblastech života. Chcete mít krásné tělo. Toužíte po dosažení určitých cílů, v osobní i profesní rovině. Chcete cestovat, učit se jazyky, hrát na hudební nástroje, umět skvěle vařit, mít úžasný sociální život, perfektního partnera a děti a neuvěřitelné úspěchy a být člověk v nejlepší kondici na planetě. Samozřejmě, to jsou přece naprosto realistické ideály, nebo snad ne?

Když máte ideály, porovnáváte se s nimi, přitom ten boj nikdy nemůžete vyhrát.

Cesta spokojenosti znamená, že přestanete. Přestanete se porovnávat, soudit, zapomenete na ideály. A postupně si začnete věřit.

Praktické kroky

Otázkou je, jak se tam dostat, jak se dostat od „býti nešťastní“ k „býti spokojení“?

Je nutné si osvojit několik zásadních dovedností:

  1. Získejte sebedůvěru. Jediný způsob, jak si začít věřit, je postupovat pomalu, krok za krokem. Pokud chce nespolehlivý přítel opět obnovit důvěru, nestačí, aby vám řekl: „Nyní mi můžeš svěřit i svůj život.“ Půjde na to zvolna, začne s malými věcmi a uvidí, jak se situace vyvine. A vy se postupem času začnete více a více otevírat.
    Já začínám s maličkostmi, u kterých jsem si jistý úspěchem – například vypitím sklenice vody každý den. Když chci pít více, nastavím si upomínku. Pokud to vydržíte týden dva, důvěra vzroste. Většina lidí se snaží změnit něco zásadního, selže a ztratí motivaci i zbylou důvěru. Proto začínejte s maličkostmi.
  2. Poznejte své ideály. Dalším problémem je skutečnost, že se neustále cítíte špatně, protože se srovnáváte s ideály. Mohou to být ideály z médií, časopisů, filmové hvězdy nebo jen vlastní představy o tom, jací byste měli být, ať už se jedná o produktivitu v práci nebo vizuální vzhled. Pravda je, že nejste tak špatní, pokud se nepoměřujete s představami. Vzdáte-li se jich, zůstane jen realita, která může být naprosto skvělá – jedinečná lidská bytost, která je krásná svým vlastním způsobem.
    Takže si zkuste položit otázku, zda jste opravdu tak špatní nebo je opravdu tak špatné to, co jste udělali. Pokud ano, je dost dobře možné, že za to mohou ideály. Abyste to poznali, musíte se nejdříve zamyslet, soustředit se a tyto ideály identifikovat.
  3. Zapomeňte na ideály. Jakmile poznáte své ideály, musíte se s nimi přestat srovnávat. Upusťte od nich. Jediný způsob je pochopit, že lpěním na nich si způsobujete bolest a že se chcete té bolesti zbavit. Musíte mít se sebou soucit. Podívejte se na bolest. Mějte se sebou soucit a přestaňte si ubližovat. Nesrovnávejte se.

Podobný článek o tom, jak jsou na nás kladeny vysoké nároky nejen těmi kolem nás, ale i námi samotnými, je například článek přestaňme očekávat.

Fotografie: ajari via Compfight cc


18
Feb 12

máme toho tolik a přitom tak málo

Čas letí, doba se mění. Mění se naše návyky, krajina, lidé, věci, které potřebujeme k tomu, abychom žili “alespoň normální život”.

Dříve lidem stačila jeskyně, oheň, pár kožešin a schoulit se pod ně. Muži vyráželi na lov, honili se za zvěří, nemuseli mluvit, využívali svou sílu, mrštnost, svoji chytrost, byli na čerstvém vzduchu a užívali si každou minutu onoho dobrodružství. Ženy sbíraly drobné plodiny, kořínky, obíraly keře a u toho si povídaly a hrály si s dětmi. Určitě to nebylo jednoduché, žili krátce, mohli podlehnout i malému nachlazení a neměli toho mnoho jistého. Věřím ale, že byli šťastní.

Dnes už nám nestačí jeskyně, nestačí nám oheň a přitulit se k sobě pod dekou. Potřebujeme dům, byt, a když žádný nemáme, propadáme panice. Bereme si hypotéky, abychom konečně měli “něco svého”, aniž bychom se dovtípili oné skutečnosti, že dokud neuhradíme poslední splátku, nic nám nepatří. Potřebujeme postel, peřiny – nejlépe jedny na léto, jedny na zimu, potřebujeme prostěradla, alespoň dvě, abychom na jednom mohli spát, zatímco se druhé pere, suší nebo čeká na vyžehlení. Potřebujeme stůl a židli, sedět na zemi se nesluší, potřebujeme pohovku pro návštěvy, stůl na občerstvení a kuchyň, potřebujeme toaletu, kartáček na zuby a pastu… K tomu, abychom mohli žít “alespoň trochu normálně” toho zkrátka potřebujeme opravdu hodně.

Myslím, že jsme se vzdali své přirozenosti, svých instinktů a spojení s přírodou, abychom nemuseli vykonávat činnosti zajišťující uspokojení našich základních potřeb. Namísto toho se plahočíme, honíme, udržujeme povrchní známosti s mnoha lidmi, ale blízkých přátel máme méně než málo. Pracujeme, abychom si mohli pořídit stroje, věci a zařízení, které za nás udělají domácí a jiné práce a my budeme mít čas na sebe a své koníčky. Máme mnoho zbytečností a děláme mnoho zbytečných věcí a přitom stále něco hledáme, jsme stále nespokojení, stále v očekávání lepších zítřků, doufající, těšící se, požadující, domáhající se lidé.

Zpřetrhali jsme své kořeny, postavili si obydlí a postele vysoko nad zemí tak, že nemůžeme slyšet ani cítit její volání. Do přírody vyrážíme večer nebo o víkendu, jen tak nakouknout a rychle zpět. A přitom máme pořád pocit, že je to tak správně. A pokud nejsme spokojení, děláme něco špatně, nemáme ty správné věci, neznáme ty správné lidi, životní styl jako takový je v pořádku.

Snažíme se spasit svět, pomáhat lidem z “nevyspělých” zemí, posíláme je do školy a nutíme jim naše hodnoty, náš vzdělávací systém, naše chemicky upravené potraviny a slazenou vodu. Ukazujeme jim cestu, aby mohli “žít lepší život”. A přitom, dost možná, bychom se místo toho měli my učit od nich. Navštívit skutečnou školu života, ochutnat skutečný život, znovu objevit naši přirozenost, náš vnitřní klid.

Protože to je to, co ve skutečnosti všichni hledáme.

Magdaléna